Patronky Čech: jak inspirovaly sochaře a malíře

České zemské patronky se po staletí objevují v obrazech, sochách a iluminovaných rukopisech. Dvě z nich jsou pro české umění klíčové: svatá Ludmila a svatá Anežka. Obě stály u počátků české státnosti a obě se po dlouhá období dostávaly mimo hlavní zájem.

Právě v tom je zajímavý příběh.

Patronky nebyly jen postavy na oltářích. Byly to ženy, které nesly konkrétní příběh, a umělci jim podle toho dávali podobu. Některé světice byly po staletí téměř neviditelné a vrátily se do povědomí až v moderní době. Jiné zůstaly přítomné nepřetržitě. Způsob, jak je malíři a sochaři zobrazovali, vypovídá o době vzniku díla možná víc než o samotných světících.

Kdo jsou patronky Čech

Za hlavního patrona české země se považuje svatý Václav. Vedle něj stojí ženské patronky, jejichž význam se v dějinách proměňoval.

Nejstarší je svatá Ludmila, babička svatého Václava. Dále sem patří svatá Anežka Česká, přemyslovská princezna a zakladatelka kláštera. Mezi později uctívané patří i svatá Zdislava z Lemberka, která byla svatořečena v devadesátých letech dvacátého století.

Příběhy těchto žen spojuje něco, co se v českém umění opakuje: statečnost, víra a vlastní rozhodnutí jít proti době.

Svatá Ludmila, první česká světice

Ludmila žila na přelomu devátého a desátého století. Byla manželkou knížete Bořivoje, prvního doloženého Přemyslovce, a po jeho smrti se významně podílela na šíření křesťanství.

Klíčová je její role výchovná. Právě ona mohla ovlivnit výchovu svého vnuka Václava, a proto se dostala do sporu s mocenskými zájmy své doby. Na počátku desátého století byla zavražděna na hradišti Tetín, podle tradice uškrcena závojem.

Uctívání Ludmily jako světice je jedním z nejstarších na českém území. Její ostatky jsou spojeny s bazilikou svatého Jiří na Pražském hradě, tedy s místem, které patří k nejvýznamnějším v zemi.

Svatá Anežka a dlouhé zapomnění

Anežka Česká byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Narodila se na počátku třináctého století. Místo dynastického sňatku se rozhodla pro církevní dráhu a založila v Praze klášter s nemocnicí, ve kterém působily ženské řeholní řády.

Svatořečena byla až koncem osmdesátých let dvacátého století. Do té doby byla v širším povědomí spíše okrajovou postavou, i když ji odborníci znali.

Právě proto se o ní často mluví jako o patronce, na kterou historie na dlouho zapomněla. O to výraznější je její návrat do umění a do veřejného prostoru v moderní době.

Jak je umělci zobrazovali

Středověké umění zpodobňovalo světice především v rukopisech a na oltářích. Typické bylo statické zobrazení s jasnými atributy, které mělo sloužit k rozpoznání, ne k portrétní věrnosti. Nikdo totiž neznal skutečnou podobu.

Baroko přineslo jiný přístup. Sochy dostaly pohyb, dramatičnost a výraz. Právě v této době vznikaly monumentální sochy na mostech a v kostelích, které světice zobrazují jako ochránkyně nad lidmi.

V devatenáctém století se zájem přesunul k národnímu příběhu. Umělci hledali v minulosti vzory a světice se staly součástí vlasteneckého vyprávění. Ztvárňovali je jako silné postavy s důstojností a klidem.

Moderní umění dvacátého století se vrátilo k jednoduchosti. Někteří autoři zdůraznili ženskost a vnitřní sílu, jiní se přiklonili k abstrakci a symbolu.

Atributy a symboly

Atributy umožňují světice na obraze rozpoznat. Každá má své vlastní znaky, které vycházejí z jejího života.

Svatá	Typické atributy	Co vyjadřují
Ludmila	závoj, kniha, někdy provaz	víru a způsob smrti
Anežka	model kostela, lilie, koruna	založení kláštera a původ
Zdislava	chudí a nemocní u ní	péči o potřebné

Atributy nejsou náhodné. Umělec jimi říká, kdo na díle stojí, i když divák nezná celý příběh.

Kde se s nimi setkat

Zobrazení českých patronek najdete v kostelích, galeriích, v knižní iluminaci i na veřejných prostranstvích. Nejvíc jich je pochopitelně v Praze, ale řada děl se nachází i v menších městech.

Kdo se zajímá o výtvarné umění, najde soubory středověkých rukopisů i barokních soch v muzeích a galeriích. Užitečné je všímat si atributů, protože právě podle nich se díla dají číst.

Mnohá zobrazení jsou volně přístupná na veřejných místech a jejich prohlídka nic nestojí.

Časté otázky

Kolik má Česko zemských patronek?

Neexistuje jedno pevné číslo. Za hlavní české patronky se považují Ludmila a Anežka, k nim se přidávají další světice uctívané na českém území, například Zdislava. Význam jednotlivých postav se v dějinách měnil podle toho, kdo kterou uctíval.

Proč byla svatá Anežka zapomenutá?

Její svatořečení přišlo až na sklonku dvacátého století, proto byla dlouho známá spíš odborníkům než veřejnosti. Do širšího povědomí se dostala díky církevnímu uznání i díky uměleckému ztvárnění v moderní době.

Podle čeho poznám svatou Ludmilu na obraze?

Nejčastěji podle závoje, se kterým je spojena její smrt, a podle knihy. Někdy ji doprovází postava svatého Václava jako jejího vnuka. Pomáhá i kontext celého díla, protože světice bývají zobrazeny ve skupinách patronů.

Dá se díla vidět ve volném prostoru?

Ano, řada soch a výzdoby je na veřejně přístupných místech, jako jsou mosty, náměstí a průčelí kostelů. Rukopisy a obrazové soubory se naopak vystavují v muzeích a galeriích, obvykle v rámci stálých expozic nebo krátkodobých výstav.

Můj tip: doporučila bych si při prohlídce všímat atributů, protože se tím dá rychle rozlišit, kdo je kdo. A vyhradila bych si čas na středověké rukopisy i barokní sochy, protože teprve srovnání dvou období ukáže, jak silně se měnilo zobrazení stejné postavy. Kdo se zajímá o příběh zapomenutých světících, najde v českém umění překvapivě bohatý materiál.

Zdroje

• Národní památkový ústav
• Národní galerie v Praze
• Ministerstvo kultury České republiky